Rozhovor s prof. Ing. Bc. Jaroslavem Holušou, Ph.D.

Medailonek:

Prof. Ing. Bc. Jaroslav Holuša, Ph.D., (*1970), vystudoval lesní inženýrství na Lesnické fakultě tehdejší Vysoké škole zemědělské v Brně, kde také absolvoval doktorské studium v oboru Ochrana lesa. V letech 1992-1996 pracoval jako projektant hospodářské úpravy lesa v ÚHÚL Brandýs nad Labem, od roku 1996 jako vědecký pracovník ve VÚLHM Jíloviště. Od roku 2006 pracuje na FLD ČZU v Praze a od roku 2012 je vedoucím Katedry ochrany lesa a entomologie. Zaměřuje se na integrovanou ochranu lesa, ekologii hmyzu a patogeny škůdců. Je členem několika redakčních rad vědeckých časopisů, oborových a vědeckých rad a je autorem více než 80 článků zařazených na WOS.

Rozhovor:

Téma sucha obzvláště v letošním roce nenechává nikoho chladným a klade se tedy i čím dál tím větší důraz na možná řešení této situace. Na Fakultě lesnické a dřevařské již se třetím rokem v projektu TAČR GAMA věnuje tým vedený prof. Ing. Bc. Jaroslav Holušou, Ph.D. problematice sucha při obnově lesa a pomocí sázecího adaptéru.

Pane profesore, představte nám prosím krátce svůj projekt. V čem je unikátní?

V posledních letech se výrazně projevuje úbytek srážek a s tím i spojený negativní dopad na zemědělství a lesnictví. Narůstající problém se suchem se v lesnictví projevuje zejména chřadnutím porostů a také ujímavosti výsadeb. Existují látky - hydrofilní polymery - které jsou do sebe schopny navázat velké množství vody a rostliny jsou schopné si z nich tuto vodu brát. To samo o sobě není nic převratného a již se používá v zemědělství, v lesnictví je to zatím pouze v začátcích. Náš projekt je unikátní v tom, že jsme se rozhodli celý proces zautomatizovat. Rýhový sázecí stroj, který již existuje a používá se, jsme doplnili o nádrž s hydrogelem a dávkovač.

Jak tedy fuguje Vámi navržená úprava?

Celý proces sázení vypadá tak, že rýhový zalesňovací stroj vytvoří brázdu do země, následně nadávkuje 1 dcl hydrogelu, sazeč tam umístí sazenici a stroj dvěma disky opět zahrne zeminu. Projekt tedy neřeší samotný sázecí stroj - ten existuje již od 40. let 20. století, ale nádrž, dávkování, čerpadlo a ovládání ve spojitosti s aplikací hydrogelu. Tímto mechanizovaným sázecím adaptérem se výrazně zvýší výkon oproti manuální aplikaci. Samotný hydrogel je látka podobné konzistence jako gel na vlasy a v zemi vytrvá několik let. Po odebrání vody rostlinou, opět přijímá vodu z rosy a deště a rostlina opět může tuto vodu využívat.

Jaký je další postup vašeho projektu?

Postup je jednoznačně spojen s testováním různých dávek hydrogelu u jednoltivých druhů dřevin tak, abychom mohli lesníkům přesně nastavit množství hydrogelu, které je třeba aplikovat. O projekt máme zájem jak ze zahraničí, kde řeší problémy se suchem již dlouhodobě a v daleko větších rozměrech, tak i z České republiky. V současné chvíli máme již vytvořen funkční vzorek a máme zažádáno o patent. Funkční vzorek jsme na konci října úspěšně otestovali při podzimních výsadbách a zároveň jsme na dvou místech založili kultury, na kterých budeme srovnávat dopad použití hydrogelu. Na tento projekt bude tedy následovat výzkum zjišťující kolik hydrogelu je třeba pro určitý druh dřevin.

Jak jste se k tomuto projektu dostal?

Jsem entomolog a mým hlavním zaměřením jsou tedy škůdci stromů, např. lýkožrouti nebo pilatky. Jelikož působím na katedře ochrany lesa a entomologie, moje spektrum řešených témat se rozšířilo i na další rizika ohrožující les, nejen na hmyzí škůdce či houbové patogeny. Do nich patří abiotičtí škodliví činitelé -např. vliv sněhu a větru na lesní porosty či problematika lesních požárů. Řešíme projekty společně s dalšími katedrami (Katedra hospodářské úpravy lesa, zpracování dřeva a biomateriálu či Katedra ekologie) i fakultami. Spolupráce s techniky z katedry lesnických technologií FLD a staveb a katedrou zemědělských strojů TF vedla k vytvoření technických zařízení chráněných užitným vzorem. A od toho byl již krůček k problematice sucha (a adaptéru), jelikož sucho je vážný predispoziční faktor, který způsobuje stromům velký stres a ty jsou pak méně odolné vůči hmyzím škůdcům.

Na jaký z Vašich projektů jste obzvláště pyšný?

Těší mě každý výzkum nebo projekt, který se úspěšně dotáhne do konce, nejvíce ovšem takové, kde je jasné navázání na použití v praxi. Pokud cokoliv z toho, co dělám, pomůže lesníkům nebo v lesnickém provozu, jsem opravdu spokojený. Navrhoval jsem možná řešení kůrovcové kalamity, zajímavý byl také projekt na zkoumání vlivu výchovných zásahů v lese na rozvoj patogenní houby václavky. Nicméně jako entomolog se zálibou v kobylkách si také velice vážím atlasu, který jsme před lety s kamarády dali dohromady. Na to reaguje i veřejnost, která nám kobylky fotí a posílají nám je na determinaci. Nebo nám napíše dvanáctiletý František, že ho baví kobylky a že pro něj je naše kniha velkou inspirací.

Spolupráce s praxí tedy probíhá intenzivně?

Ano, často mi volají lesníci na konzultaci nebo si přímo vyžádají přednášky. Kromě projektu, který zkoumá poškozování lesního porostu větrem, máme velký výzkumný projekt “Zdroje vody v krajině ve vztahu k hašení lesních požárů”. Jsme v podstatě první, kdo začal tuto oblast systematičtěji a důkladněji rozvíjet. Spolupracujeme nejen mezi fakultami na naší univerzitě, ale i na Slovensku, dále s polským lesnickým výzkumem a českým hasičským záchranným sborem. Vzniká tak výborná spolupráce, předávání informací, znalostí a předpisů, což vede k velmi efektivním výsledkům.

Máte také navázanou mezinárodní spolupráci? V čem se liší problémy lesa zde a jinde v Evropě?

Máme tým, který se zabývá studiem termitů v tropech, kde je nezbytná samozřejmě výrazná zahraniční spolupráce, protože studium částečně pobíhá v tropech. Jelikož středoevropské lesy sužují podobné problémy, máme intenzivní spolupráci se středoevropskými univerzitami – především s vídeňskou zemědělskou univerzitou (BOKU), kde máme spoustu kolegů a pracujeme řadu let na společných projektech. Střední Evropa má kulturní krajinu, která se v celém způsobu hospodaření a jednotlivých druhů dřevin a s nimi spojenými škůdci, liší od Evropy jižní nebo severní Afriky. Ale pracovali jsme také na projektu v Gruzii, kde jsou částečně stejné druhy škůdců jako u nás, ale reálie jsou zcela odlišné - řešili jsme gradaci kůrovců v národním parku v nadmořské výšce před 2 000 metrů nad mořem, kde vegetační zóna má jen tři měsíce. Co se týče poškozování lesů větrem, tady spolupracujeme s anglickým prof. Gardinerem dnes působícím v  INRA ve Francii.

Zvládnete se procházet po lese bez - řekněme profesionální deformace?

Do lesa chodím často i rád, ale většinou s nějakým dalším cílem, než jen čistě relaxace. Často se jedná o společenské akce a také pravidelně vyrážíme s kamarády za kobylkami. Podařilo se nám zmapovat výskyt kobylek v celé České republice. Hodně druhů kobylek je lučních, ale žijí i na pasekách v lese, nebo přímo v korunách jehličnatých stromů.

Co byste v současné době označil jako největší nebezpečí pro les?

Momentálně nejvíce aktuální kůrovcová kalamita, díky níž ustoupil do pozadí problém poškozování větrem. Těsně za kůrovci se drží sucho, oba problémy jsou spolu provázané. Kvůli suchu jsou lesy rozvolněné, prořídlé a vznikají paseky, na kterých se namnoží další škůdci, které nám budou poškozovat nové výsadby. Teplo je pro škůdce výhodné, generací je více a tím je více larev, vajíček a celá populace se navyšuje. Sucho navíc dřeviny stresuje a tedy nejsou v tak dobrém stavu, aby mohly náletu škůdců odolávat. Jak je tedy patrné, témata na výzkum nám jen tak nedojdou a naopak současné problémy poskytují další a další výzvy, které musíme řešit.

O projektu TAČR GAMA

Projekt „Sázecí adaptér pro obnovu lesa v oblastech s nedostatkem srážek“ je financován z programu TAČR GAMA, který ČZU řeší již třetím rokem a podporuje tak prostřednictvím Rady pro komercializaci projekty „proof-of-concept“. TAČR GAMA je spravován Centrem inovací a transferu technologií, které napomáhá s přenosem univerzitních poznatků do praxe, více na citt.czu.cz.

 

Ing. Jana Pitrová